Červenec 2008

Metal - to je jako blití do vysavače

30. července 2008 v 16:37 | Kraella |  Jiná stejná mysl
Už jsem se setkala s mnoha definicemi metalu, sestavených mnoha různými lidmi - metal je můj život, metal je nechutnost, metal je zvrhlost, metal je odraz dnešního světa, metal je vysvobozením od konzumní společnosti, metal je jiný pohled na věc, metal poslouchají jen cvoci a duševně nevyrovnaní, metal je způsob jak vyjádřit utrpení i radost, metal je záchrana, metal je šílenost, ... Ale s něčím takovým jako tohle ještě ne.
V jednom nejmenovaném časopisu byl jakýsi článek o seznamkách či o čem. O své zkušenosti se tam dělila nějaká slečna se zálibou v Nightwish a goth rocku. Přes tuto hudbu se seznámila s klukem, a protože jsem nečetla článek celý, můžu jen odhadovat, že to, co následovalo, byl popis reality oproti tomu, jaký se zdál být virtuálně. "...lhal, uměl se přetvařovat a poslouchal metal - to je jako blití do vysavače..."
Docela jsem na tohle přirovnání zírala, i když mě to docela pobavilo. Ale přišla jsem na jednu děsivou věc. Že v podstatě měla ona slečna docela pravdu. Stačí si pustit pár těch uřvanějších věcí (mám jich postahovaných radšinevímkolik giga) a vskutku - jednu věc to připomíná více než cokoliv jiného.
Chápete doufám, že zjištění, že má oblíbená hudba, na které jsem jednoduše závislá, se dá v jistých případech zaměnit ze něco takového jako "blití do vysavače", působilo na mou psychiku značně degenerativním způsobem.
VAROVÁNÍ všem metalistům, kteří tohle přečetli a uznali, že na tom něco bude: DOMA TO NEZKOUŠEJTE!)

In my head

22. července 2008 v 11:29 | Kraella |  Z hlubin metalu
Zlomte někdo to ticho....
Bez hudby to nejde, a kromě klasickýho metalovýho výběru se v "mým létě" objevily i věci, který stojí za vzpomínku, a tady jsou abych nezapomněla, i když pochybuju že by se mi něco takovýho vůbec mohlo stát :).
Tak začnem...
  • Ville Valo feat. Natalia Avelon - Summer Wine ... Tohle pro mě znamená takovou tu sílu letních nocí, všech těch hvězd, západů slunce, kdy je zlato i to, co zlato není, je to pro mě rozkvetlá louka i beton rozpálenýho města, je to pro mě jméno, jenže hned víc jmen.... ach jo :)
  • Within Temptation - Stand my ground
All I know for sure is I'm trying.
I will always stand my ground.
Hlavně kvůli textu, to nepopírám... hudba mi připomněla tu "starou dobu", dobu kdy jsem poslouchala Evanescence, propadla gothice... a teď zjišťuju, že ve mně něco z toho zůstalo, přinejmenším styl psaní ano. Jen je to okořeněno tím, že metal tomu přidalo to "stand my gound", budu stát na svém místě, neustoupím.
  • Dope - Bitch
The one I love I hate
But the sex is great!
Tak tohle neberte doslova, jde tam spíš o ten postoj :D. Prostě to, že tohle léto mi dalo jakousi drzost, prostě to něco díky čemu se dá skvěle přežívat :D.
  • Iron Maiden - I live my way
Už podle názvu, tohle nepotřebuje komentář. prostě: I LIVE MY WAY!
  • Flesh Field - This Broken Dream
Ne, opravdu se mě neptejte jak se u mě objevilo tohle electro/ industrial, ono to bude i tím že to nebyla moje mp3, no i u těch nejzatvrzelejších metalistů se občas úúúplně samo vyskytne něco takovýho, že ;)
To by mohlo stačit zatím, mějte se skvěle :)

Děkuji

16. července 2008 v 12:06 | Kraella |  Jiná stejná mysl
Rok za rokem plyne a já jsem si zvykla porovnávat to co prožívám teď s tím, co bylo před rokem. To, co bylo před rokem bylo tolik jiný, vlastně ne, to bylo stejný, já jsem jiná, a vy jste jiní a i oni všichni jsou jiní, každou sekundou, ale s roky se to viditelněji projevuje.
Občas je to ke vzteku, občas je to sranda :), ale i tak. Děkuji.

Hvězdy

16. července 2008 v 3:51 | Kraella |  Život - všechno a nic
Já ti věřím, princezno, fakt ti věřím, že ty hvězdy jsou tam každou noc, a každou noc že nesou stejný poselství. Každej z nás to poselství nějak vnímáme. Tak neměj strach, a pojď dál.
Až moc jsem se toho naučila, až moc věcí jsem objevila, až moc lidem jsem se dívala do očí.
Ale jinak, ten šílenej paradox, ta ironie, to všechno mě provází. Můj život je propletenej jak jedna velká pavučina. Nemůžu napsat, všechno, i když bych chtěla, i když bych to dovedla.
Uplynulých čtrnáct dní pro mě znamenalo strašně moc. Ani já sama jsem nečekala že se objevím na skautským táboře, ale stálo to zato. Získat novou naději, poznat tolik nových lidí. Je to takovej kousek světa, kterej mi chyběl.
No a co se týče dneška a včerejška... Mám brečet (promiň, prosím!)? I když vím, že si to, Andreo, nepřečteš, že nikdo z vás teď neví, o co jde, promiň, já nemám nic čím bych podložila svou omluvu, jen to co jsem ti řekla a co máš právo nepřijmout. Jen prosím nezapomeň, že ani já jsem to neměla v uplynulým roce úplně lehký. A nebo se mám radovat? Radovat, že stříbrná neumírá, a že hvězdy v ní vypadají stejně jako před rokem, jen je v nich o trochu více zkušeností, o trochu více smutku, o trochu více pochopení?
Tak zatím, sbohem, a snad ještě napíšu